18.06.2010 05:20:15

Máma doletěla do Koreje

Pokud chcete vědět, jak to vypadá, když Vás navštíví Váš rodič v cizině, aneb....přemíra kulturních rozdílů vyvolá šok.
Představte si, že někde žijete delší dobu a náhle...třeba ve škole...se Vás paní učitelka zeptá. "Tak mi Aničko pověz, co je v našem okolí zajímavé a třeba si představ, že jsem cizinec a turista a doporuč mi, co bych měl ve vašem okolí navštívit". Ve většině případů Anička odpoví.."Já nevím, tady nic není".
Pokud je Anička trošku odrostlejší, tak by možná utrosila poznámku, že by se měl zajít podívat na nějakou místní pařbu, že tam bude hrát lokální kapela a že ten bubeník to je fakt hustý.
No tak v přesně takové situaci jsem teď já. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy mě tady v Koreji navštívila moje maminka. Je to bývalá učitelka a já mám dcerku, která chodí do školy a tak slovo dalo slovo a moje 70.ti letá maminka se vypravila do Koreje doučovat moji dceru, aby ve škole moc nezameškala.

Pochopitelne jsem jí chtěl také ukázat něco z oblasti v Koreji, kde zrovna teď jsem, ovšem s ohledem na její věk jsem veškeré výlety plánoval jako nenáročné a spíše "procházkové". Kupodivu, let zvládla bez problémů a dokonce si libovala, jak se ji tady dobře dýchá. Korea je "obklíčena" mořem a tak je průměrná nadmořská výška nižší jako u nás a taky vlhkost vzduchu je vyšší. Zřejmě takové podnebí dělá dobře astmatikům. (Na druhou stranu v létě jsou běžné teploty hodně přes 30 stupňů a při vysoké vhkosti se člověk potí, ale neochlazuje se, takže je velké riziko z nemocí kvůli studené klimatizaci). Oslavili jsme spolu Vánoce v poměrně vlažné okolní vánoční atmosféře...Korejci a vesměs asiati moc vánoce neslaví, je to přece jen importovaný svátek, který se prosazuje zejména u obchodníků, kteří se snaží prodat něco dárků a zvýšit si tržby. Asi jako Valenýn u nás....
Udělal jsem malý plán, kam zajet a co by ji mohlo zajímat. Nejdříve maličké museum zemědělství. Byla nadšená. V malé korejské dědince o velikosti jako má rodná víska jsem nedávno našel museum pěstování rýže (co taky jiného, že), s ukázkami postupujícího vývoje, zavlažování, odsolování půdy různých strojů a také s promítacím sálem, kde byla názorně ukázána metoda stavby přehrady před 600 sty lety pro zachycení vody pro rýži. Pro člověka, který zná pěstování našeho obilí, je takové porovnání zajímavé.
Máma byla překvapená, že je to tak čisté a že se Korejci takhle věnují vzdělávání mladých, když si můžou názorně vyzkoušet šlapání na vodním kole, zatočit s kamenným mlýnem a provádět jiné zemědělské činnosti.
koloJejí chválu o čistotě jsem zakončil nárazem do skleněných dveří musea, kdy mi spadly brýle z nosu a na čele mi naskočila boule. Říkám jí..”tady máš tu tvoji čistotu, kdyby to sklo bylo špinavé, tak si nenarazím nos…”
museum ryze
Povzbuzen úspěchem a výdrží své mámy jsem naplánoval delší výlet do korejské vesnice.
Pokud jste někdy byli třeba v rožnovském skanzemu, tak si ho zvětšte tak 5x, přidejte nějaké stánky, kolotoče, vláčky a musea různých národů,
museum
najměte ochotníky, co předvedou typickou starokorejskou svatbu, objednejte šamany (to není legrace, v Koreji je stále asi 4 procenta populace provozující šamanismus).
samanka
No a máte zhruba představu, jak vypadá "Korean village" blízko Suwonu pod Seoulem. Všichni jsme byli spokojení. Má dcera z nafukovacího delfína, moje žena měla radost z kafe (dobrá káva v Asii je spíše vzácnost) a má maminka z toho, že vidí skutečnou šamanku v akci a že koupila v suvenýrech keramické skleničky na sodžu (korejský alkohol většinou okolo 20.ti procent, vyrobený z rýže). Kupodivu, i přes zimu a poměrně dlouhou procházku se to všem líbilo. Na závěr jsme podle budhistického zvyku napsali na lísteček přání a přivázali ho k provázku, který se stejně jako spousta jiných obepínal okolo hromady naskládaných kamenů.

Další den jsem řekl své dceři (šest let), ať si jde hrát na prolézačky u sídlište s dětmi. Byla tam pochopitelne značná jazyková bariéra, ale co můžu dělat. Jsme tady cizinci. Nevěnoval jsem ji pozornost možná 15 minut, protože jsem šel koupit nějaké sušenky a pití do místního obchůdku. Když jsem se vracel s plnou igelitkou, nevěřil jsem vlastním očím. Moje dcerka stála na jedné noze před skupinou korejčat, a všichni podle ní poskakovali na jedné noze a kokrhali. Říkám jí....co to tady provádíš? A ona bez zaváhání říká..učím je kokrhat jako naši kohouti. Ukázala na jednoho malého Korejce a řekla ty kokrháš špatně, tak se kokrhá..."kykyrykýýýýý"...a klučina se snažil ze sebe vyloudit "rrrrr" aby byla moje dcera spokojená. Nemusím asi moc popisovat, že jsem se tak smál až mi slzy tekly.

To mi vnuklo nápad. Musíme blíž ke korejské kultuře, ať je ten zážitek lepší a silnější, chození po museích ja fajn, ale to přece není jejich život. A tak mě napadlo, pojďme se podívat k moři, jak místní babičky vykopávají úzkýma motyčkama škeble, které pak prodávají na trhu nebo v restauracích. Přijeli jsme k moři a .... povím Vám, zůstal jsem hledět s otevřenou pusou na svou maminku. Přes její mírnou nadváhu a pokročilý věk začala běhat po břehu a sbírala ty největší a nejkrásnější PRÁZDNÉ škeble. Asi nějaká zasutá vzpomínka na dovolenou v Bulharsku nebo co. Říkám si pro sebe...podívejme na důchodkyni...zato korejské babičky se na nás dívaly stejným způsobem, jako bychom se asi my dívali na někoho, kdo sbírá třeba staré kosti z kuřete pohozené někde na zemi a opatrně je schovává do tašky.
Když už jsme měli plnou igelitku chrastícího pokladu, povídám...pojďme do korejské restaurace. Po cestě jsem popisoval, jak mě minulý týden pozvali na poměrne drahou rybu, která má některé části těla jedovaté a pro její přípravu musí mít kuchař certifikát. Bylo to vážně moc dobré.....

A šli jsme. Maminka se těšila na něco mořského, vzpomínka na vánočního kapra ji jistě naladila ochutnat něco tady. Přišli jsme do restaurace, vyzuli jsme se..(v korejské restauraci se vyzouváte a v ponožkách sedíte na zemi). Máma měla trošku problémy, ale hlad je hlad, nakonec, je jedno, jak sedíte, jak ležíte nebo stojíte, hlavně, že je co jíst. Paní přiběhla s jídelním lístkem a já si vybral něco škeblí, něco chobotnic, něco...ani nevím co, ale prý je to velikanánská “mašita” (korejsky dobrota). Tak do toho.
Paní nám snesla spoustu dobrot..kousky chaluh, oloupaný česnek, zelené wasabi (nevím jistě, jestli je to křen, ale chutná to podobně), trošku sojové omáčky, nastrouhané syrové zelí,syrové okurkové řezy ...byl toho plný stul, ale máma se nějak neměla do toho, aby žvýkala nějaké tuhé nahnědlé kořínky. Říkám, "neboj, hlavní chod teprve přijde" a potutelně jsem se usmál. Paní opět přiběhla a zapálila malý gril uprostřed stolu, do kterého před tím vložila kruhovou uhelnou briketu s průduchy pro pročištení kouře z plynu. Po tomto úkonu hned odběhla, aby přinesla velký kotlík, ve kterém plavaly roztodivné věci právě vylovené z moře. Mezi chaluhami pro něž nemám český název (sea weeds) plavaly různé druhy škeblí a kousky nastříhaného kraba. (Korejci používají běžně nůžky na porcování krabů, chobotnic nebo masa a zatím jsem nezjistil žádný velký rozdíl mezi kancelářskými nůžkami a nůžkami pro tuto činost :-) ). Maminka sbírala odvahu a skutečně vylovila z bublající vody jednu pidiškebličku a maličkatý kousek z ní si ukousla. Mě to moc problémy nedělalo, ale moje maminka začala mít úvahy jako "ten můj chlapec se ale musí obětovat pro rodinu" a tak podobně, protože jsem jí řekl, že je to tady normální jídlo. Moje mamka to téměř ustála, kdyby nebylo majitelky resturace. Viděla nás a tak nám chtěla udělat radost, chtěla nás uhostit, přece abychom měli krásné vzpomínky na Koreu a na její restauraci, jsme cizinci a ti moc do její restaurace nechodí.... Vybrala v akvariu pěknou chobotnici, přenesla to svíjející se stvoření přes celou restauraci a šup s ní zaživa bez varování do našeho vařícího kotlíku. Chobotnice se svíjela a dívala z kotlíku na mou mámu a ta hleděla na ní. Máma jen vykřikla.."ona umírá"...ale paní z restaurace se jen usmála a spokojeně pravila několikrát po sobě "mašita, mašita..." (dobrota, dobrota...)
chobotnice


    Máma seděla zaraženě a zírala na vařící se kotlík. Chobotnice naposledy vystříkla pár kapek vody, nafouhla se, její oči zbělely a celá zhnědla. Paní hospodská přišla s kancelářskými nůžkami a milou chobotnici vytáhla z vařící vody a jala se jí ustřihovat chapadla. Jedno chapadlo s tisícem přísavek položila před moji zaraženou mámu. Usmála se na ni a řekla "mašita". Já jsem ji jen řekl...."tady máš bobika, jez". Máma nějak přestala mít hlad. Já jsem zbaštil, co šlo, povytahoval jsem maso z kraba a zaplatil asi 800 korun a řekl jí “a příště tě pozvu do japonské restaurace, to je ještě větší exotika, můžeš si tam dál třeba suši, jak prý na tom ujíždějí ty naše hodně inteligentní modelky a k tomu se tam podávají mořští červi, kteří jsou stažení zaživa z kůže, ale pořád se plazí na čerstvém salátovém listě. Jí se tak jak jsou, protože to je to nejčerstvejší a ješte k tomu i jikry hvězdice, kousíček zavíracího svalu zévy ústřičné, velrybí řezy, něco jako voda z rybníka s řasami, je to studené, plavou v tom šneci a prý co je živé je taky to nejčerstvější, řezy medůzy...však taky jedna večeře, ze které jsme se ale vůbec nenajedli stála našeho subdodavatele asi 17 tisíc korun na jednoho...máma už ani nemluvila.
    Po cestě jsem se zastavil v supermarketu a koupil bagetu, něco másla a taky nějakou šunku. Dal jsem tašku dozadu k mámě....hádejte, kolik asi zbylo z té bagety a šunky, než jsem přijel domu :-D…
    .....Jedno ale vím jistě, máma si bude korejskou večeři pamatovat ještě hodně dlouho.
    doriti




    Komentáře

    0 komentářů:

    přidat komentář


    << úvod
    TXT.cz
    HLEDAT | UPOZORNIT
    Vytvořit blog | Přihlásit se